Čína je nejlidnatější zemí světa. Na konci roku 1998 měla 1.248 milionů obyvatel, což představuje 22 % lidstva. Do počtu obyvatel nejsou zahrnuti obyvatelé Zvláštní administrativní oblasti Hongkong, Macaa a provincie Tchaj-wan.
Průměrná hustota je 130 obyvatel na l km2, ale rozložení obyvatelstva je velice nerovnoměrné. V přímořských oblastech na východě žije na l km2 víc než 400 obyvatel, v centrálních oblastech víc než 200 a v oblastech řídce obydlených náhorních plošin necelých 10 lidí na 1 km2.
Složení obyvatelstva ČLR (v procentech):
Pohlaví Regiony Věk
muži ženy města venkov do 14 let 15-64 65 a výš
50.8 49.2 30.4 69.6 25.7 67.6 6.7
Při vzniku ČLR v roce 1949 měla Čína 541.61 mil. obyvatel. Díky sociální stabilitě, prudkému vzestupu výroby, zlepšení zdravotních a zdravotnických podmínek, ale i nedostatečnému vědomí významu kontroly růstu populace a nedostatku zkušeností, počet obyvatel rapidně vzrůstal. V roce 1969 už měla Čína 806.71 mil. obyvatel.
Počátkem sedmdesátých let si vedení ČLR uvědomilo, že příliš prudký nárůst populace se negativně odráží v ekonomickém a sociálním vývoji země, že to nutně musí vyvolat velké problémy v zaměstnanosti, bydlení, v dopravě a samozřejmě ve zdravotní péči, a že pokud si Čína s nadměrným růstem populace efektivně neporadí a nezmírní narůstající tlak na půdu, lesy a vodní zdroje, bude to mít v příštích desetiletích katastrofální důsledky na životní prostředí. Byly by ohroženy životně důležité podmínky pro lidskou existenci a potřebný sociální a ekonomický rozvoj. V této situaci začala čínská vláda uplatňovat program plánování rodiny, kontroly porodnosti a zlepšování kvality populace. Šlo o prosazení koordinace rozvoje ekonomiky, společnosti, životních zdrojů a životního prostředí, přičemž se vycházelo ze základních podmínek ČLR coby veliké země s dosud slabými ekonomickými základy, velkou populací a poměrně malým rozsahem obdělávané půdy. Od té doby se začala porodnost postupně rok po roce snižovat. Zatímco v roce 1969 činila porodnost 34.11 na 1 000 obyvatel, v roce 1998 klesla na 16.03. V témže období se přírůstek obyvatel snížil z 26.08 na 9.53 na tisíc obyvatel. To dokládá výraznou změnu typu reprodukce obyvatel, pro který je charakteristická nízká porodnost, nízká úmrtnost a nízký nárůst populace.
PLÁNOVÁNÍ RODINY
V čínské politice plánování rodiny se prolíná řídící úloha vlády s přáními širokých mas obyvatelstva. Základními rysy této politiky jsou pozdější sňatek a pozdější rodičovství, aby tak rodiny měly méně, ale o to zdravějších dětí, což v podstatě znamená jedno dítě na manželský pár. Politika plánování rodiny však je zároveň pružně uplatňována vůči venkovské populaci a etnickým menšinám. Ve venkovských oblastech mohou mít manželé ve výjimečných případech i druhé dítě, musí však být odstup několika let od narození prvního potomka. V oblastech etnických menšin může ta která menšina uplatňovat rozdílné zásady podle vlastních přání a počtu příslušníků menšiny s přihlédnutím k přírodním zdrojům, stavu ekonomiky a kulturním obyčejům a zvyklostem. Obecně platí, že tyto rodiny mohou mít druhé a v některých místech i třetí dítě. V případě mimořádně malých etnických menšin mohou mít rodiče tolik dětí, kolik si přejí.
V názorech lidí na uzavírání manželství, výchovu dětí a rodinu došlo k obrovským změnám. Velká většina obyvatel Číny přijímá pozdější uzavírání sňatků, pozdější příchod dítěte a méně a o to zdravějších dětí s porozuměním jako normu, kterou je třeba dodržovat. Dnes už lidé nedělají rozdíl mezi synem a dcerou. Obecnou zvyklostí se stalo založení malé harmonické rodiny s civilizovaným životním stylem. Čínským ženám politika plánování rodiny pomohla zbavit se břemene častých porodů a těžké rodinné zátěže po vstupu do manželství. Tím došlo k posílení postavení žen ve společnosti a zlepšení zdravotního stavu matek a dětí.
RODINA
V Číně je 340 milionů rodin, v nichž žije průměrně 3.63 osob. Obecně platí, že čínskou rodinu tvoří manželský pár a jejich děti. Existují však také velké rodiny, tvořené třemi i více generacemi. Ruku v ruce s rozšiřováním osobní svobody převažuje nyní trend malých rodin, tvořených jenom bezprostředními příbuznými.
V minulosti platilo, že v každé čínské rodině byla "hlava rodiny," která požívala absolutní autoritu a měla poslední slovo ve všech rodinných záležitostech. Nyní se o chod domácnosti ve většině čínských rodin starají oba, manžel i manželka, případně spolu s dalšími příslušníky rodiny. Členové rodiny se vzájemně radí, společně rozhodují a podíl jednotlivých členů rodiny na domácích pracech je ve srovnání s minulostí mnohem přiměřenější. Manželé se také vzájemně podporují v práci.
Číňané tradičně projevují úctu vůči starším lidem a milují mládí. Třebaže mnoho mladých manželských párů nežije s rodiči, udržují s nimi úzké vztahy. Dospělé děti mají zákonnou povinnost podporovat rodiče a pomáhat jim. Číňané považují vztahy v rodině za velice důležité a své rodiče, děti, bratry a sestry, strýce a tety a ostatní příbuzné mají opravdu rádi.
PADESÁT ŠEST ETNICKÝCH SKUPIN
Čína je sjednocenou, multietnickou zemí s 56 etnickými skupinami. Podle čtvrtého sčítání obyvatel, uskutečněném v roce 1990, z celkového počtu zaujímají 91.96 % Chanové - Číňané, původní obyvatelé Číny. Zbytek 8.04 % tvoří příslušníci 55 etnických skupin, o nichž se vzhledem k postavení Chanů hovoří jako o národnostních menšinách. (Číňany jsou ve světě zpravidla označováni všichni obyvatelé Číny bez ohledu na národnost.)
Z menšinových etnik, k nimž se v r.1990 hlásilo celkem 91,2 mil. obyvatel, jsou nejpočetnější Čuangové (15,5 mil.), Mandžuové (9,8 mil.), Chuejové (8,6 mil.), Miaové (7,4 mil.), Ujgurové (7,2 mil.), Iové (6,6 mil.), Tchuťiové (5,7 mil.), Mongolové (4,8 mil.) a Tibeťané (4,6 mil.), nejmenší etnikum je Lhoba (v r.1990 pouhých 2 322 členů).
Chanové jsou usídleni na celém území země, ale hlavně při středním a dolním toku Žluté řeky, řeky Jang-c' a Perlové řeky a ve Velké a Severovýchodní nížině. Národnostní menšiny, třebaže méně početné, jsou také často rozšířeny na velkých prostorách země a najdeme je asi na dvou třetinách území, hlavně pak v pohraničních oblastech na severovýchodě, severu, severozápadě a jihozápadě Číny. Provincie Jün-nan je domovem více než 20 etnických skupin a je z tohoto hlediska v Číně nejrůznorodější. Ve většině čínských velkoměst a okresních měst žijí spolu dvě a více etnických skupin. Společný život v jednom místě a uchovávání samostatných uzavřených komunit, tak jak se utvářely v průběhu dlouhé čínské historie, pokračuje i dnes a tento model poskytuje praktickou základnu pro politické, ekonomické a kulturní spolužití Chanů a ostatních etnik a pro fungování systému autonomních oblastí národnostních menšin.
AUTONOMNÍ OBLASTI NÁRODNOSTNÍCH MENŠIN
Základními principy čínské vlády při úpravě vztahů mezi etnickými skupinami jsou rovnoprávnost, jednota, vzájemná pomoc a společná prosperita. Ústava ČLR zaručuje naprostou rovnost všech etnických skupin. Stát zaručuje všem stejná práva při ochraně jejich zájmů. Diskriminace nebo potlačování etnických skupin je zakázáno. Všechny aktivity, které podkopávají jednotu etnických skupin nebo jsou zaměřeny na jejich znesváření, jsou také zakázány. Stejně tak je zakázaný šovinismus velkých etnických skupin, zvláště šovinismus Chanů či lokální projevy šovinismu jiných etnik. Každá etnická skupina může svobodně používat svůj mluvený nebo psaný jazyk a zachovávat či měnit své obyčeje a zvyky.
Čína, opírajíc se o tyto principy, vytvořila systém regionálních autonomií. Kde žijí etnika v kompaktních komunitách, tam jsou ustavovány autonomní orgány samosprávy. Příslušníci národnostních menšin požívají autonomní práva, jsou pány ve svých oblastech a spravují vnitřní záležitosti té které etnické skupiny. V roce 1984 přijalo druhé zasedání 6. všečínského shromáždění lidových zástupců prováděcí zákon, který zaručuje realizaci ústavou vyhlášeného systému oblastních autonomií národnostních menšin. Vedle pěti autonomních oblastí (Čuangská AO Kuang-si, Chuejská AO Ning-sia, Tibetská AO, Ujgurská AO Sin-ťian a AO Vnitřní Mongolsko) má Čína v současnosti 30 autonomních prefektur, 120 autonomních okresů nebo "praporů" a přes 1 300 etnických městských komunit. Samospráva v autonomních oblastech národnostních menšin se uskutečňuje prostřednictvím shromáždění lidových zástupců a vlád na příslušné místní úrovni. Předseda nebo zástupce předsedy shromáždění lidových zástupců a předseda vlády autonomní oblasti, autonomní prefektury nebo okresu by měli být příslušníky příslušné národnostní menšiny.
Orgány samosprávy autonomních oblastí požívají široká práva, přesahující pravomoce ostatních státních orgánů stejné úrovně. Do nich spadá přijímání předpisů, týkajících se autonomie a zvláštních směrnic, odpovídajících místním politickým, ekonomickým a kulturním podmínkám. Mají právo kontroly a výběru daní a nezávislého rozhodování o místní výstavbě, školství, vědě, kultuře, zdravotnictví a jiných lokálních záležitostech. Ústřední čínská vláda poskytuje velkou pomoc při školení a zvyšování kvalifikace příslušníků národnostních menšin také tím, že v autonomních oblastech zřídila řadu univerzit, vysokých a dalších škol. V zájmu ekonomického a kulturního rozvoje národnostních menšin jim pravidelně poskytuje velkou finanční a materiální pomoc.
JAZYKY
Chanové mají svůj vlastní mluvený a psaný jazyk, čínštinu. Ta patří do čínsko-tibetské jazykové rodiny. Je jedním z nejstarších a nejrozšířenějších jazyků světa: dochované první do kamene vytesané symboly čínského písma jsou staré asi 6 000 let. Čínština je také jedním z jednacích jazyků Organizace spojených národů. Jejími hlavními rysy jsou analytičnost, jednoslabičnost morfémů a tónové rozlišování homonym čtyřmi tóny v poloze hlasu. Má množství nářečí, mnohdy navzájem nesrozumitelných, která se dělí do dvou základních větví - severních a jižních dialektů. Z nich nejvýznamnější je severní pekingský dialekt, který tvoří jazykový standard od r.1917 a hovoří jím dvě třetiny populace. Z ostatních dialektů je nejdůležitější jihočínská kantonština, užívaná zejména v jižní Asii.
Jednotícím pojítkem je psaný jazyk. Kolik znaků má čínština? Slovník Kchang-si c'tien z roku 1716 obsahuje 47 000 znaků. Osmidílný slovník z roku 1986-90 obsahuje 56 000 znaků. Obecně se používá kolem 3 000 znaků. Vedle věcného obsahu mají čínské znaky estetickou kaligrafickou hodnotu.
Čínštinu používají také národnostní menšiny Chuej a Mandžu. Ostatních 53 národnostních menšin mluví svými jazyky, z nichž 23 má i psanou podobu. V oblastech s převládajícím počtem příslušníků nějaké menšiny se vyučuje v příslušném jazyku a má-li i psanou podobu, pak v něm jsou psané i učebnice.
