Proces modernizace Tibetu zahrnuje i rozvoj místní tradiční kultury. Stát a Tibetská autonomní oblast přikládají velký význam kulturním projektům. V letech 2001 – 2005 byly vypracovány strategie pro venkovskou kulturní výstavbu a ochranu nehmotného kulturního dědictví. S mimořádnou péčí je zachováván tibetský jazyk, praktikování tradiční tibetské medicíny, malířské umění Thangka i folklórní představení tibetských písní a tanců. V současnosti patří do státního seznamu nehmotného kulturního dědictví 76 tibetských kulturních položek. Vláda Tibetské autonomní oblasti pečuje nejen o tradiční, ale i moderní umění a kulturu. Bylo oživeno mnoho tradičních festivalů, televizní a rozhlasový signál zavedeny do každé vesnice a domácnosti a byla vybudována četná kulturní střediska za účelem obohacení kulturního života obyvatel venkova.

Historie tibetského jazyka je téměř stejně dlouhá jako historie jazyka čínského. Tibetština je používána v mluvené i psané podobě na všech úrovních společenského života a je oficiálně podporována. V regionu existuje bilingvní systém a tibetština i čínština jsou rovnoprávně používány v oficiálních dokumentech, rezolucích, zákonech, novinách, televizním i rozhlasovém vysílání. Oběma jazyky se hovoří ve školách, kde žáci používají bilingvní učebnice. V posledních letech vyšlo v tibetštině více než sto druhů publikací. Každoročně vychází i tibetský astronomický almanach, neboť astronomie se běžně užívá při sestavování oficiálního kalendáře, při předpovědi počasí nebo přírodních katastrof, ale také v zemědělství a živočišné výrobě.

Skvělé jméno mají umělecká představení tibetské opery, lidových zpěvů a tanců. Tibetská opera, která vznikla už v 15. století a nyní je zahrnuta v seznamu národního nehmotného kulturního dědictví UNESCO, se vyvinula do uměleckého představení zobrazujícího reálný život prostřednictvím tance, recitací a především písní. Mezi osm nejslavnějších tibetských oper patří představení Princezna Wen-čcheng, které jsem měl možnost shlédnout během pobytu ve Lhase. Vypráví o milostném příběhu ze 7. století mezi čínskou princeznou Wen-čcheng z dynastie Tang a tibetským králem Songtsänem Gampo, kteří uzavřeli sňatek za účelem prohloubení harmonických a přátelských vztahů mezi Tibetem a Čínou. Devadesátiminutové famózní představení rozdělené do pěti částí se odehrávalo pod širým nebem na pozadí osvícených velehor, a ačkoliv celou dobu silně pršelo, jednalo se o nezapomenutelný zážitek. Představení navštívilo velké množství nejen domácích diváků, ale i turistů, což dokazuje velký zájem o tradiční tibetské umění.

Při své návštěvě Lhasy jsem zavítal do Tibetského muzea, v jehož výstavních halách se nacházejí hodnotné sbírky artefaktů a různých typů starobylých kulturních relikvií (pečeti, barevné malby Thangka, jedinečné domorodé řemeslné výrobky, tradiční oděvy). Vláda investovala značné prostředky do výstavby tohoto prvního velkého komplexního muzea, které turistům představuje tradiční tibetskou kulturu. Celkem bylo na konci roku 2009 v Tibetu 295 hromadných uměleckých a kulturních středisek, deset profesionálních hereckých společností, devatenáct lidově uměleckých hereckých společností, čtyři veřejné knihovny, dvě muzea, 42 rozhlasových vysílačů, pět televizních stanic a stupeň pokrytí radiovým a televizním signálem dosáhl 90,36 % resp. 89,20 %. V období 2001 – 2007 vytvořily profesionální umělecké herecké společnosti 600 her a představení a složily 300 písní, které získaly 43 národních a 222 regionálních ocenění. Umělecké herecké společnosti uspořádaly více než 4000 představení pro téměř sedm milionů diváků, z nichž polovinu tvořili venkované. Mimoto jsou organizována i společná vystoupení hereckých skupin lidového umění s pracujícími, dětmi a seniory. Z uvedené statistiky vyplývá, že kulturní život Tibeťanů je skutečně pestrý a bohatý.