S všestranným ekonomickým rozvojem Tibetu souvisí i výrazné zlepšení životní úrovně obyvatel. Od zavedení reforem v roce 1959 se významně změnilo živobytí zemědělců, farmářů a pastevců. Výrazný pokrok byl učiněn na poli školství, zdravotnictví, sociálního zabezpečení, sociálního bydlení a dalších veřejných služeb. V současnosti se většina Tibeťanů těší relativně komfortnímu způsobu života, netrpí nedostatkem jídla ani oblečení a v perspektivě se očekává další růst životní úrovně. To je v porovnání s obdobím před rokem 1959, kdy drtivou většinu populace tvořili otroci a nevolníci, obrovský pokrok.

V lednu 2006 byl zahájen projekt výstavby nového socialistického venkova a pohodlného bydlení pro zemědělce a pastevce. Souběžně začal i projekt „8 nezbytností pro domácnosti“ (voda, elektřina, silnice, plyn, telekomunikace, poštovní služby, rádio a televize a příjemné životní prostředí). Prostřednictvím těchto projektů bylo v Tibetu postaveno 408 300 domů a 1 812 200 zemědělců a pastevců nyní žije ve velkých útulných domech. Během svého pobytu v Tibetu jsem navštívil i venkovské oblasti prefektury Nyingchi na jihovýchodě země u hranice s Indií. Nyingchi je oblastí s velkou koncentrací lesů s bohatou faunou (bengálští tygři, leopardi, medvědi, antilopy, opice a malé pandy) i flórou (z dvou tisíc druhů rostlin stojí za zmínku četné léčivé byliny, houby, citrusy, banány, jablka a burské oříšky). Při návštěvě lidové vesnice Zha Xigang, kterou obývá přibližně 300 lidí v 62 rodinách, jsem byl překvapen moderním interiérem venkovských obydlí. Velmi útulný obývací pokoj zařízený v tradičním folklórním stylu doplňovaly moderní technologie v podobě LCD televize a rádia. Při rozhovoru s několika farmáři a pastevci jsem usoudil, že vlastně nikdo z nich si nepřeje návrat do feudalismu a s vývojem po roce 1959 jsou spokojeni, protože se významně zvýšila kvalita života na venkově. Zároveň jsou Tibeťané velmi zbožní a nikdo jim nebrání ve svobodném provozování buddhistického kultu. Tradiční modlitební praporky byly k vidění na mnoha místech.

Do roku 1959 v Tibetu neexistovala jediná škola v moderním smyslu. Negramotnost mezi mládeží a lidmi středního věku dosahovala extrémních 95 %. Po více než padesáti letech úsilí byl v Tibetu zaveden vzdělávací systém odpovídající tamějším specifickým podmínkám. Zahrnuje předškolní a základní vzdělávání, střední a technické školy, učiliště, vyšší odborné školy a speciální vzdělávací instituce pro dospělé. V roce 2013 se na území Tibetu nacházelo asi 1500 škol. Počet zapsaných dětí do prvních tříd základních škol dosáhl 99,6 % a dospívající nad 15 let strávili ve škole průměrně 8,1 let. Program na vymýcení negramotnosti zahrnuje celou populaci a v současnosti poklesl počet negramotných mezi mládeží a lidmi středního věku na 1 %. V roce 1985 byla v Tibetu přijata politika „trojí odpovědnosti“ (strava, ubytování a poplatky za studium) s ohledem na devítiletou povinnou školní docházku pro děti zemědělců a pastevců. V roce 2012 byla tato politika rozšířena na patnáct let (tři roky předškolní výchovy, devět let na základní škole a tři roky na střední škole). Bylo to vůbec poprvé, kdy byla v Číně zavedena patnáctiletá bezplatná školní docházka.

Významného pokroku bylo dosaženo i ve zdravotní péči. V roce 1959 existovala v Tibetu jen tři vládou založená zdravotnická zařízení a působila zde necelá stovka zdravotníků. Po více než padesáti letech rozvoje síť lékařské zdravotní péče, kombinující tibetskou a západní medicínu, pokrývá všechny provincie a správní oblasti v čele s Lhasou. Tibetská medicína, mající 1300letou tradici, se vyvinula ze starobylých teorií a vstřebala medicínské postupy z vnitrozemské Číny a Indie. Po roce 1959 začala být užívána moderními způsoby. V roce 1989 byla založena Tibetská tradiční lékařská fakulta, první instituce vyššího vzdělání specializující se na tibetskou medicínu. Nyní jsou nemocnice vycházející z tibetské tradiční medicíny v každém velkoměstě nebo prefektuře. Celkově počet zdravotních středisek do roku 2013 vzrostl na 1412 a počet zdravotníků dosáhl 11 615. Rychlý rozvoj zdravotnických služeb vedl ke zvýšení průměrné délky života v regionu z 35,5 let v padesátých letech na současných 67 let.

Za starého režimu v Tibetu neexistovalo žádné sociální zabezpečení pro zemědělce a pastevce. Po více než padesátiletém úsilí byly systémy sociální péče zavedeny na různých úrovních po celém regionu. Nyní existuje minimální životní standard ve venkovských oblastech a v současnosti je 329 000 lidí oprávněno pobírat životní minimum. V listopadu 2009 vláda zahájila pilotní program venkovského pojištění, ve kterém obyvatelé venkova dostávají příspěvek 105 jüanů a obyvatelé měst 120 jüanů měsíčně. Do roku 2013 se tento systém rozšířil na všech 74 distriktů. Tibet tímto opatřením zavedl komplexní systém bezplatného zdravotnictví na venkově zahrnující všechny farmáře, zemědělce a pastevce do výše 300 jüanů na osobu. To všechno jsou obrovské pokroky, které během pětapadesáti let Tibet posunuly z éry feudalismu do socialismu.