Před rokem 1959 byl
starý Tibet pod vládou 14. dalajlámy
společností feudálně nevolnickou pod
despoticko-politickou vládou, společností,
která byla ještě temnější
než evropské nevolnictví ve
středověku. Místní správní
úředníci, šlechta a vysocí
lámové v klášterech, kteří
čítali méně než 5% tibetské
populace, měli v Tibetu ve vlastnictví
veškerou zemědělskou půdu, pastviny,
lesy, hory a řeky, jakož i dobytek. Měli
rovněž vládu nad životem a majetkem
lidí. Nevolníci a otroci neměli osobní
svobodu a už vůbec ne politické
postavení.
1.Charakteristika sociálně
ekonomické struktury starého Tibetu
Sociálně ekonomická
struktura feudálního nevolnictví v Tibetu
byla jednostranná. Páni nevolníků,
kteří představovali pouze 5% obyvatelstva,
měli v rukou vlastnictví, řízení a
vládu, zatímco nevolníci a otroci byli
krutě potlačováni,
vykořisťováni a zotročováni. V
ekonomické oblasti, lichvářské
úroky, obrovské daně, jakož i
robotní práce byly jako tři dýky
vražené do těl otroků a
nevolníků, představující 95%
obyvatelstva.
Tři
feudální páni Vlastníci
nevolníků se skládali ze tří
typů feudálních pánů:
vládních úředníků,
aristokracie a vysokých lámů. Dohromady
představovali pouze 5% veškeré populace, ale
vlastnili veškerou půdu, pastviny a
většinu domácích zvířat.
Vládní úředníci nebo
bývalá místní vláda v Tibetu
přímo vlastnili a spravovali část
půdy. Aristokracie měla dědičnou
půdu a kláštery vlastnily léno a
darovanou půdu. Podle statistik z června 1959
měl Tibet 3,3 mil. ke (15 ke je jeden hektar)
obdělávané půdy před demokratickou
reformou. Místní vláda měla 1,2837 mil.
ke, představujících 38,9%, aristokracie 790
tis. ke, představujících 24%,
kláštery a vysocí lámové 1,2144
mil. ke, či 36,8%, kdežto
zemědělští vlastníci pouze 9.900
ke, tedy 0,3%.
Nevolníci a
otroci Nevolníci a otroci,
představující 95% populace v Tibetu,
neměli ani půdu ani osobní svobodu. Byli
majetkem tří feudáních pánů,
jedna generace za druhou, a připoutáni k
půdě patřící feudálním
pánům. Nevolníci a otroci spadali do
tří hlavních vrstev – čapa,
tuičiung a langšen, z nichž první
dvě vrstvy byli nevolníci, poslední vrstva
byli otroci.
Nevolníci
čapa dostávali k obdělávání
kousek půdy od feudálních pánů, a
vykonávali nucenou práci pro vlastníka
půdy. Připoutáni k této
přidělené půdě, byli fakticky
vlastnictvím tohoto vlastníka nevolníků.
Na rozdíl od zemědělských
hospodářů neměl nevolník
osobní svobodu a nesměl opustit svého
pána podle své vůle. Musel
každoročně vykonávat různé
nucené práce, obdělávat půdu
svého vlastníka bez nároku na plat a
navíc platit různé najemné a daně
(materiální a peněžní formou).
Nevolník měl pouze právo užívat
propůjčenou půdu, ale neměl právo
ji vlastnit. Nemohl ji tedy ani prodat. Čapa
představovali 60%-70% všech nevolníků.
Tuičiung
znamená „nevolníci nízké
kasty“. Byli chudší než čapa a
jejich sociální pozice byla mnohem
horší. Někteří si pronajímali
kousíček půdy od feudálního
pána s podmínkou, že budou bezplatně
pracovat na obdělávání jeho půdy.
Obilí získané z pronajaté půdy
vystačilo pouze na nejbídnější
živoření. Někteří
tuičiungové byli řemeslníky, jiní
žili tak, že prodávali svou práci.
Každým rokem platili otrockou daň svým
pánům. Tuičiungové obecně
představovali tak 30%-40% všech
nevolníků.
Langšeng znamená
nevolníky chované doma, - byli ve skutečnosti
otroci. Neměli žádné prostředky k
životu a neměli ani žádná
osobní práva. Pracovali pro svého
vlastníka celý život zadarmo, pouze za
minimum, aby se udrželi při životě. Byli
pod přísnou kontrolou vlastníka, který
měl právo je darovat, vystěhovat,
používat je pro hypotéku jako záruku
nebo je prodat. Většina langšengů
dělala špinavou práci nebo jinou
přidělenou činnost v domě svého
pána. Jejich děti jim nepatřily. Když
vyrostly, staly se také langšengy-otroky
navždycky. Langšengové se dědili z
generace na generaci. Předpokládá se, že
langšengové byli pozůstatky
otrokářského systému v tibetské
historii.
Panství a kmeny
Způsob vlastnění a
hospodaření půdy feudálního
panství je jeden ze základních charakteristik
feudálního nevolnictví v Tibetu.
Feudální panství v Tibetu spadalo obecně
do tří kategorií: vládní
panství, která byla přímo ve
vlastnictví místní vlády, panství
náležející aristokracii a panství v
klášterním vlastnictví.
Feudální páni
dělili obvykle svou půdu na spravovanou
přímo jimi a půdu „ča“
přidělenou čapům. Veškerá
práce prováděná nevolníky bez
kompenzace a veškeré získané obilí
patřily vlastníku nevolníků.
Čím více půdy měl
feudální pán, tím bylo
větší vykořisťování
nevolníků. Čapa, který
obdělával přidělenou půdu,
vykonával nucenou práci pro vlastníka
půdy a pro místní vládu.
Feudální pán měl
svou juristikci nad pastvinami, kde kmeny byly jednotkami
pastvin. Zcela odlišně od kmenů
primitivních společností byly tibetské
kmeny administrativními jednotkami
rozdělenými mezi tři typy
feudálních pánů, a také
administrativními institucemi, které
vykořisťovaly nevolníky připoutané
k pastvinám.
Každý pán měl svou
vlastní pastvinu a vlastnil i
příslušné nevolníky k ní
připoutané. Rozdíl mezi
pastvinářskými a farmářskými
oblastmi byl takový, že díky charakteru
pastvinářské ekonomiky mohl nevolník
žijící na pastvině vlastněné
určitým pánem pást dobytek na
pastvinách vlastněných jinými pány.
Proto měli pastevečtí nevolníci
přímé i nepřímé pány. Pro
svého přímého pána vykonávali
různé typy neplacené práce a i když
nebyli ve vlastnictví svých
nepřímých pánů, museli jim platit
„daně z trávy“.
Ča placené chozením“ a
„ča placené rukou“ Ča
byl v Tibetu obecný termín širokého
významu včetně roboty, daní a
pozemní renty. Obsah termínu „ča“
může být rozdělen do dvou
částí: ča-placené chozením,
pracovními službami vykonávanými
nevolníky, yaky, koni či osly a
ča-placené rukou, včetně v podobě
peněz. Podle údajů zjištěných
v době demokratické reformy v Tibetu,
ča-placené robotou představovalo asi 60% a
ča-placené penězi asi 40%. Otrocká
práce představující 65% ča byla
vykořisťovatelská. Navíc musel
nevolník platit několik desítek nebo stovek
druhů rozličných daní a
poplatků.
Vnitřní
ča, vnější ča a otrocká
práce Vnitřní ča
představovalo placení věcnou formou a
otrockou prací nevolníka. Různé druhy
pracovních služeb pro ústřední a
místní vládu byly považovány za
vnější ča, známé jako wula
nebo otrocká práce. Wula se původně
vztahovalo na otrockého pracovníka, který
poskytoval koně, doručoval dopisy a dokumenty a
zabepečoval dopravu pro úředníky
dynastie Juan (1271-1368), kteří cestovali mezi
Tibetem a Siningem. Také dynastie Ming (1368-1644) a
Čching (1644-1911) měly otrocké
pracovníky pro ústřední vládu.
Nevolníci rovněž sloužili
úředníkům místní vlády
při služebních cestách v rámci
Tibetu a při přepravě různých
materiálů pro tibetskou vládu. Byly to
nucené pracovní služby
přidělené místními vládami
nevolníkům a spadaly pod vnější
ča.
Dobytčí
renta, pevná a pohyblivá V tibetských
pastvinářských oblastech byly
uplatňovány dva typy dobytčí renty
– pevná a pohyblivá. První znamenala,
že feudální pán dal pasteveckému
nevolníkovi nuceně chovat určitý
počet dobytka a nevolník mu musel platit pevnou
rentu každý rok, bez ohledu na to, kolik
zvířat se narodilo či pošlo. Pevná
dobytčí renta byla nucená daň
přidělená od feudálního pána a
nevolník nemohl ani neuposlechnout jeho
příkazů ani zrušit daň. Dokonce i
když všechna zvířata pošla a
pastevec zemřel, jeho děti,
případně vnoučata musely platit
původně dojednanou sumu a v
případě, že celá pastevcova rodina
zemřela, museli dobytčí rentu za pastevce
platit další příbuzní a
blízcí.
Pohyblivá
renta znamenala, že si pastevec převezme od
vlastníka určitý počet dobytka a
informuje ho, kolik kusů se v průběhu roku
vylíhlo nebo zahynulo. Počet uhynulých
kusů zvířat prokazuje kůžemi a po
tomto prokázání počtu uhynulých
kusů se o ně platba snižuje. Přijmy z
pohyblivé dobytčí renty činily od 50% do
60% ročních výdajů na dobytčí
produkci, někdy dosahovaly až 70%.
Lichva, zadlužení
dětí a vnoučat a společná
záruka dluhů Lichva - to byl
důležitý prostředek
uplatňovaný feudálními pány v
Tibetu k vykořisťování
nevolníků. Všichni páni byli
vlastně i lichváři.
Dalajlámové všech dob
zřizovali instituce pověřené
půjčovat lidem peníze. Podle neucelených
údajů v účetních knihách v
roce 1950 byly 3,038.581 taelů tibetského
stříbra půjčeny na
lichvářský úrok a 303.855 taelů
tibetského stříbra bylo vybráno na
úrocích.
Všechna
oddělení na všech stupních
místních vlád a úřadů
používala lichvy, neboť vláda
chápala praxi půjčování peněz
a vybírání úroků za svou
úřední povinnost. Úrok
schválený vládou byl 10%.
Bez výjimky všechny kláštery v
Tibetu používaly lichvu. Dle provedeného
šetření v době demokratické reformy
činily obilní půjčky poskytnuté
třemi velkými kláštery ve Lhase celkem
1,623.273,- ke (jedno ke se rovná 14 kilogramů), s
celoročním příjmem z
úvěrů, který dosahoval 285.692,- ke.
Úrok z lichvářských půjček
čítal 25% až 30% z celkového
příjmu tří velkých
klášterů. Úrok z
pěněžních půjček
vyžadovaný kláštery byl obvykle
30%.
Většina
aristokratů rovněž půjčovala
peníze na lichvářskou míru
úroků. Úrok činil od 15% do 20% jejich
příjmů. U aristokratů činil
úrok z peněžních půjček 20%, u
obilních půjček ze zapůjčených
4 ke se muselo navrátit 5 ke. U
zapůjčených 5 ke se muselo vrátit 6 ke.
Šetření učiněné v Dengqenu,
Gyuangze a Bainangu ukázala, že kláštery
počítaly jako nejvyšší
částku lichvy 40%-50%, vláda 20%-25%,
aristokraté 15-20%, ostatní lidé
5%-10%.
Nevolník mohl
získat dva typy půjček: dluh dětí a
vnuků a společně garantovaný
dluh.
Dluh dětí a
vnuků je znám též jako
dědičný dluh. Některé dluhy
zůstávaly nezaplacené po celé generace a
ani sám nevolník vždycky nevěděl,
která generace je nadělala, jak mnoho si
půjčila do začátku a kolik z dluhu bylo
uhrazeno. Věřitel pouze ohlásil
poskytnutí půjčky a požádal
zadluženého nevolníka, aby zaplatil.
Když nevolník dluh nemohl zaplatit, pán
obnovil půdu ča (půdu danou pánem
nevolníkovi, aby ji obhospodařoval, pro niž
nevolník musel poskytovat otrockou práci), aby na
té půdě založil hypotéku. Aby mohl
nevolník dál na té půdě
žít, musel by vyplatit půdu poskytnutou jako
platu za dluh pánovi. A tak nevolník, který
obdělával půdu ča, musel pracovat pro
pána a uhradit pozemkovou rentu jako úrok z dluhu.
Podle průzkumu bylo 80%-90% nevolníků z
Tibetu zadluženo, 30%-40% mělo
dědičný dluh. Procento úroku z dluhu
činilo asi 30% celkového příjmu
nevolníka. Úrok z dědičného dluhu
byl ještě vyšší. Když se
nevolníkovi rozpadla rodina a jejich členové
žili rozděleně, rozdělili si i
zadlužení. Každý člen rodiny musel
podepsat věřiteli úpis a platit
úvěr podle kontraktu.
Společně garantovaný dluh
Opatřila-li si úvěr domácnost, pak jedna
i více domácností bylo garanty. Když si
úvěr vzalo více domácností,
garantovaly si ho vzájemně a když si
všechny domácnosti vesnice vzaly úvěr,
ručily všechny domácnosti vesnice jedna
druhé. Když se jedna domácnost vyhnula
placení, zaplatili za ni garanti a když
nevolník zemřel a nezanechal děti, muselo
dluh zaplatit mnoho domácností. I když
všichni členové zadlužené rodiny
zemřeli nebo odešli, byl za úhradu
poskytnutého úvěru zodpovědný
nevolník čapa, který přišel
obdělávat půdu po
dřívější
dlužníkovi.
2.Charakteristika sociálně
politického systému
Ekonomické zájmy vlastníků
nevolníků byly chráněny
udržováním sociálně
ekonomického systému a jeho svázaností
náboženské a sekulární vlády,
přísné hierarchie a přísnými
trestními zákony. Nevolníci a otroci,
vykořisťováni ekonomicky, neměli ani
osobní svobodu ani demokratická práva. Ta
byla překryta posvátnými příkazy
náboženských privilegií. Nevolníci
a otroci vydrželi trpět na tomto světě v
naději na lepší život po smrti.
Místní politická moc
formou spojení náboženské a
sekulární vlády Podstatou
politicko-náboženského systému byla
kombinace náboženské a politické moci
pánů vládnoucích a
utiskujících lidi duchovně i politicky.
Místní vláda v Tibetu se nazývala
kašag, což znamenalo „instituce, která
vydává příkazy“. Místní
vláda byla složena z vysvěcených
lámů a aristokratů, kteří
reprezentovali zájmy vlastníků
nevolníků. Status náboženských
úředníků byl vyšší
než civilních úředníků. V
souvislosti se systémem vlády Čchingů
byl kašag, který spadal pod přímé
vedení dalajlámy a čchingských
úředníků umístěných v
Tibetu, složen ze čtyř kablonů.
Třináctý dalajláma stanovil, že
šéfem kablonu musí být
náboženský úředník. Pod
kašagem, nejvyšším správním
orgánem, byl sekretariát se čtyřmi
náboženskými úředníky a
revizní oddělení se čtyřmi
civilními úředníky.
Prostřednictvím sekretariátu byl
připojen ke kašagu, což bylo fakticky pod
přímé vedení dalajlámy.
Jestliže kašag chtěl položit
důležitou otázku dalajlámovi, musel tak
učinit prostřednictvím sekretariátu.
Celkově nižší stupeň správy
(na úrovni prefektury či okresu) pod
místní vládou Tibetu byl pod
zodpovědností jednoho lámy a jednoho
civilního úředníka, z nichž
prvního jako hlavního. Některé
velké kláštery měly
zvláštní politická privilegia. Měly
právo jmenovat úředníky a zřizovat
soudy a vězení a vykonávat soudní
moc.
Nevolníci jako majetek
vlastníků nevolníků
Protože
feudální páni vlastnili půdu a jiné
prostředky výroby, mohli zbavit nevolníky
základních prostředků k životu,
vykořisťovat je a odsoudit k chudobě.
Půda byla řetězem
spoutávajícím nevolníky. A jako
jiné prostředky výroby byli i nevolníci
ve vlastnictví pánů. Čím více
měl pán nevolníků, tím byl
bohatší. Mohl je půjčovat,
převádět jinam, dávat jako vklad do hry
a zastavovat je na hypotéku, dávat je darem
či je prodat. Někteří nevolníci
byli po čase převáděni či
prodáváni znovu a znovu. Jakmile se
nevolníkovi narodilo dítě, stalo se majetkem
pána a když nevolník zemřel, jeho
vlastník jen vyškrtl ze seznamu jeho jméno.
Pokud se chtěl nevolník oženit, musel
dát především dar pánovi. V
případě, že nastávající
manželé patřili různým
pánům, musel být jejich sňatek
schválen oběma pány. Někdy si
nevolník musel svou manželku od pána koupit a
někdy musel třetí nevolník u jednoho z
pánů zaujmout místo
příslušného nevolníka. Někdy
dokonce i potom, co se nevolníci vzali, patřili
každý jinému pánovi a
případný mužský potomek patřil
otcovu pánu a ženský potomek
matčině pánu.
Otrocká daň Nevolníci,
kteří nevykonávali neplacenou práci pro
svého pána, i ti, kteří odcházeli z
domova, museli platit každý rok ve stanovený
termín svému pánu otrockou daň na
znamení toho, že mu patří.
Nezáleželo na tom, jak daleko byli od domova, byli
spoutáni svými „okovy“ a nemohli
být ani se cítit svobodnými.
Tři stupně a devět
tříd“ Podle ustanovení
tibetské místní vlády bylo obyvatelstvo
rozděleno do tří stupňů a
devíti tříd: vrchní, střední a
spodní stupeň a každý stupeň
měl horní, střední a spodní
třídu. Všichni žijící
budhové a aristokraté byli vysoce postavení
lidé. Obchodníci, úředníci a
majitelé stád a velcí čapové ve
vesnických oblastech byli lidé středního
stupně. Pracující lidé
nižší úrovně, nevolníci a
otroci byli lidmi nižšího stupně.
Kováři, řezníci a nosiči mrtvol
byli nejnižšími lidmi z
nejnižších tříd, jejich status byl
ještě nižší než
obyčejných občanů. Nesměli s nimi
sedět u jednoho stolu, nesměli pít s nimi
čaj nebo víno ze stejného poháru.
Když se osoba nižšího řádu
dopustila přestupku proti osobě
vyššího řádu, podléhala
různým trestům. Řád stanovil:
„tak jako jsou lidé rozděleni do
různých řádů a tříd, je
také cena jejich životů
rozdílná“. Těla vysoce postavených
osob měla cenu jako jejich váha ve zlatě,
zatímco příslušníků
nižších stupňů se rovnala
víchu slámy.
Soudnictví a tresty Vzhledem k
tvrdosti feudálního nevolnického systému
vlastník nevolníků je vykořisťoval
a utiskoval a nakládal s nimi jako s vlastním
majetkem. V zájmu posílení
politicko-náboženského systému byla
přijata celá série zákonů ke
sjednocení náboženské a
sekulární vlády. Podle zákoníku
vládnutí tří typů pánů
nad nevolníky bylo boží vůlí,
nevolníci byli předurčeni trpět a
nesměli bojovat za svůj osud. Místní
vláda, orgány odpovídající
prefekturám či okresům, páni a
vlastníci nevolníků směli vykonávat
soudní pře. Každý velký
klášter měl soudce k vedení
procesů. Jestliže mnich se dopustil
porušení zákona, musel být nejprve
souzen klášterem a žádná vláda
na žádném stupni neměla práva se
vměšovat. Rozsudek kláštera měla
stejnou právní platnost jako vládní.
Vlády na všech stupních měly
suterény domů pro vězení, páni
mohli zřizovat vězení na svém
panství a velké kláštery měly
místa pro věznění nevolníků.
Ve Lhase někteří trestanci, spoutáni na
rukou a nohou, žebrali o potravu na ulicích,
někteří byli posláni do odlehlých
oblastí, aby byli doživotními nevolníky.
Jestliže někdo porušil právo, soudy a
vězení v Tibetu ho trestaly tucty krutých
prostředků, jako je vydloubnutí
očí, uříznutí nosu a uší,
useknutí rukou, utržení nohou, přinutit
ho nosit na hlavě kamenný klobouk nebo sedět
v kamenné kleci nebo strčit jej do hnoje. V
takové společnosti se vůbec nedalo
hovořit o demokracii, svobodě či
lidských právech.
3.Sociální stagnace a úpadek
Pod dlouhou vládou
feudální svévole se tibetská
společnost dostala do stavu stagnace a úpadku,
tvrdého potlačování sociálního
pokroku a vývoje produktivity práce.
Sociální rozpory se zostřovaly den ode
dne.
Ekonomický úpadek
S jednoduchými nástroji museli
mnozí tibetští obyvatelé, nemajíce
železné náčiní, používat
dřevěné pluhy a motyky a
někteří byli ještě
závislí na kultivaci cestou
vysekávání a vypalování.
Výsledkem toho byla velmi nízká
produktivita práce v Tibetu, produkce obilí
stagnovala po jedno až dvě století,
někdy se i dále snižovala. V
podmínkách primitivního
vypásání pastvin se zhoršoval stav
dobytka, epidemie mezi dobytkem byly hrozivé,
úmrtnost vysoká. Navíc byly metody
zpracovávání produktů domácích
zvířat primitivní.
Kulturní stagnace Jako
důsledek spojování náboženské
a sekulární vlády se
náboženství stalo dominantní
ideologií. V zájmu zachování
feudálních privilegií feudální
páni duchovně lidi zotročovali,
využívali náboženství jako
nástroje podrobování lidu, dalších
ústupků a útisku. Každá nová
ideologie, kultura, věda či technika byly
považovány za bludařství. Tak byl lid
ideologicky vězněn a popularizace výchovy,
rozvoje vědy a kultury byla potlačována. 90%
národa, který vybudoval tak nádhernou starou
kulturu, bylo negramotných.
Bída lidu Nevolníci a otroci
byli nuceni tvrdě pracovat pro vlastníka
nevolníků, podrobovat se otrocké práci,
platit různé poplatky a daně, trpět
rozsáhlé, násilné ekonomické
vykořisťování. Bojovali za svou
existenci na samé hranici bídy, hladu a smrti.
Před demokratickou reformou bylo z celkového
počtu 37 tisíc obyvatel ve Lhase 4 až 5
tisíc žebraků a z populace méně
než 10 tisíc v Xigaze se 2 až 3 tisíce
živili žebráním. Utrpení v Tibetu
bylo hrozné a nic se nečinilo pro jeho
zmírnění. Průměrná délka
života byla 35.5 let a počet obyvatelstva v Tibetu
se z několika milionů snížil na
méně než milion. Nevolníci a otroci se
bránili vykořisťování a útlaku
pomalou prací, odmítáním platit
daně a vykonávat robotu, útěky a
revoltou.
Takto popsaná
situace nebyla záležitostí dávné
doby, byly to sociální podmínky
ještě před rokem 1959, když
dalajláma byl u moci. Malý počet lidí v
exilu v cizích zemích, kteří dnes
vykládají o demokracii, svobodě a
lidských právech, nebyli nic jiného, než
vlastníci nevolníků, kteří
pošlapávali lidské právo tibetského
lidu. Pod jejich vládou byl tibetský lid
krutě potlačován politicky a
vykořisťován ekonomicky. Vedl snad
bídnější život než
kterýkoliv lid na světě. Cožpak
takový sociální systém neměl
být odstraněn? Byl to skutečně ten
poslední „Šangri-la“, jak
vyhlašují někteří cizinci,
kteří dobře neznají skutečnou
situaci?